Bart Dawes stojí v cestě pokroku. Prodloužení dálnice pohltí prádelnu, kde pracuje, i dům, v němž bydlel dvacet let, v němž se miloval s manželkou a hrál si se synem. Než mu však město stačí tohle všechno vzít, stanoví si jediný úkol. A bude to msta, jakou dokáže napsat jen život – a Stephen King. Pootevřete dveře do Bartovy pomsty...

Informace o knize:

Poznámka:

Román, který King napsal ještě za dob studií na Mainské univerzitě, předal k vydání spolu s Prokletím Salemu, i když pod pseudonymem. Ptal se redaktora Doubledaye, zdali mu tento román vydají dříve, ale redaktor ho jemně upozornil, že nikoliv. Že Salem má daleko větší úspěch komerční, protože Srovnáno se zemí je poctivě pojatý román. Už tehdy varoval Kinga, aby nezůstával jen u hororů, aby vylezl z té škatulky.

King se v této knize snažil vypsat z bolesti, jaká ho postihla po smrti jeho maminky necelý rok poté, kdy mu byla vydána jeho první kniha Carrie. Nedokázal se s její poměrně brzkou smrtí (bylo jí nedožitých 60 let) srovnat, protože jí chtěl konečně dopřát vše, na co by si jen vzpomněla za to, že mu umožnila stát se velkým spisovatelem. Kingovo nitro bylo tehdy velmi naštvané a reakcí byl tento román. Nejdříve ho neměl vůbec rád, ale při druhém vydání The Bachman Books  změnil názor a řekl, že svůj román přijal a že se mu naopak zdá dobré, že lidé mohou nahlédnout do jeho nitra a snad pochopit, co s ním tehdy dělo.

Román je věnován památce jedné z Kingových učitelek, Charlotte Littlefieldové.

V knize Strážci zákona  (The Regulators) Audrey Wylerová vypráví stejný příběh od spisovatele Stephena Kinga. Audrey pak říká: "Když mi bylo 12, dostal jsem pušku ráže 22. První věc, kterou jsem s ní udělal, bylo, že jsem šel za náš dům v Sedilii a zastřelil sojku. Když jsem k ní došel, byla ještě naživu. Celá se třásla, zírala na mě a pomalu zavírala a otvírala zobák." A Bart Dawes přemýšlel o pušce ráže 22 a vzpomínal: "když jsem byl chlapec, chtěl jsem tu pušku tři roky. Když jsem ji nakonec získal, nemohl jsem vymyslet, co s ní budu dělat. Chvíli jsem střílel na plechovky a pak jsem zastřelil modrou sojku. Byla zabitá okamžitě, seděla jako na sněhu obklopená růžovou krvavou skvrnou a její zobák se pomalu otvíral a zavíral." Stejný obrat o pomalém otvírání a zavírání zobáku zraněné modré sojky je použit v povídce Nadaný žák  (Apt Pupil), uvedené ve sbírce Čtyři roční doby  (Defferent Seasons).

V Georgeově prádelně, kde Bart pracoval, přezdívali velkému žehlicímu mandlu "šroťák"  (the Mangler), protože při představě, co by se s někým stalo, kdyby do něj spadnul... A jeden takový mandl ožije v povídce Šroťák  (The Mangler) ze souboru povídek Noční směna  (The Night Shift).

Ve zmiňované prádelně Blue Ribbon Laundry pracovala také Margareth Whiteová, matka Carrie.

Tak ta anotace v obalu knihy se nějak sekla. Život možná dokáže napsat pomstu dálnici, ale Kingovi se to nějak nepovedlo. Respektive Bachmanovi, pod kterým tentokrát své temné já někde ztratil. Spíše bych řekla, že Srovnáno se zemí je jakýsi výlet do hlubin lidské zmučené duše, taková psychiatrická příručka, jak udělat obrovský výbuch. Občas jsem s Bartem sympatizovala, některé naštvané hlášky nemají chybu, ale těch je pomálu. První půlku knihy je nutné fakt trochu přežvejkat a nenakazit se depresí padající na čtenáře z každého odstavce. Druhá půlka už se veze jako špatně zabrzděný bagr, takže si Vás Bart přeci jen kapku nakloní. Tradičně Bachmanovsky temný konec se už dá očekávat, ale i tak je dobré si ho přečíst s chutí. Vezme Vás za srdce.

Podruhé telefon zazvonil kolem půl osmé a on už nebyl opilý - byl zlitý pod obraz.
"Ló?"
"Dawes?"
"Tdy Dóz. Kd jtam?"
"Magliore, Dawesi, Sal Magliore."
Zamrkal a zahleděl se do sklenice. Viděl přes ni barevnou televizi, kde se díval na film Domů na svátky. Byl o rodině, která se na Štědrý večer shromáždila v domě umírajícího patriarchy, a někdo je jednoho po druhém vraždil. Velice vánoční.
"Pane Magliore," řekl a dával si pozor na výslovnost. "Veselé Vánoce, pane! A všechno nejlepší v novém roce!"
"Á, kdybyste věděl, jak se toho čtyřiasedmdesátého bojím," řekl Magliore zkormouceně. "Zemi ovládnou naftoví magnáti, Dawesi. To uvidíte. Podívejte se na moje prosincové výkazy o prodeji, jestli mi nevěříte. Tuhle jsem prodal jeden Chevrolet Impala z jednasedmdesátého, v naprosto dokonalém stavu, a prodal jsem ho za tisíc dolarů. Tisíc dolarů! Věřil byste tomu? Za jediný rok klesly ceny o pětačtyřicet procent. .... Ale co je to za auta, ptám se?"
"Malé vozy?" zkusil to opatrně.
"Plechovky!" zařval Magliore.

Pocítil náhlou potřebu dostat se dlouhým skokem až do míst, kam každé léto stavěl koš na dřevěné uhlí, a udělat sněženého anděla.
Místo toho si přitiskl polštářek k pravému rameni, chvíli si ho přidržel bradou a pak si o něj opřel pažbu pušky. Zavřel levé oko a podíval se pravým na hledí a vzpomínal na radu, kterou si ve válečných filmech dávali herci v rolích příslušníků námořní pěchoty, než zaútočili na pláže. Obvykle ji nějaký ostřílený veterán jako Richard Widmark adresoval nějakému zelenáči - možná Martinu Milnerovi: Nesmíš ten kohoutek stisknout prudce, synku - POMALOUČKU.
Tak jo, Frede, uvidíme, jestli se trefim do vlastní garáže.
Pomalu stiskl kohoutek.
Nebyl to výstřel, ale exploze. Nejdřív se bál, že mu puška vybuchla v rukou. Když ho zpětný náraz odhodil na dvojité dveře do kuchyně, věděl, že žije.