Když King učil na střední literaturu, v jedné z hodin probíral se žáky román Drákula. Byl fascinován, jak třída okamžitě ožila, jaký měli studenti zájem o tuto tématiku. Doma po večeři pak vyslovil nahlas myšlenku, co by se stalo, kdyby se hrabě Drákula objevil v New Yorku v současnosti. Pohotová Tabby mu odpověděla, že by ho nejspíš přejel taxík a zemřel by. Tím byla diskuze ukončena. Jenže Kingovi ten nápad stále vrtal hlavou. Tabby měla pravdu, v New Yorku by to asi tak dopadlo, ale co kdyby se hrabě objevil v nějakém malém ospalém městečku na venkově? King se rozhodl, že to zjistí a napsal román pod původním názvem Druhý příchod (Second Coming).

Dům Marstonových nedostal své jméno jen tak. Když byl King student, rád chodil na neoficiální večírky, kde se popíjelo, randilo a strašilo dívky. Právě v jednom z bloků opuštěných domů, několik kilometrů od Kingova bydliště, kde se takové večírky pořádaly, byl i dům rodiny Marstonových. O tom domě se tvrdilo, že tam straší. A King tam jednou se svým kamarádem šel, aby vyzkoušeli kameru a natočení chůze do schodů. Opuštěný dům byl po svých majitelích cítit prázdnotou a skutečně nebyl zrovna vlídný. A právě ty schody pak popsal v tomto románu, byly přesně takové, jaké je viděli v onom domě.

S žádný románem to neměl King lehkké, jako každná kniha prošel redakční úpravou. V jeho začátcích, kdy byl spisovatel opravdu temný, psal scény, které mu však nakladatelství nechtěla v dané podobě vydat. Zde je jedna z nich:
Jimmy Cody, místní doktor, je sežrán zaživa hordou krys "Pokryl jsem celé jeho tělo tím svíjejícím se huňatým kobercem, který ho hryzal a žvýkal, a když se Jimmy pokusí vykřiknout, aby varoval své společníky v horním patře, jedna z krys mu skočí do úst, kde se svíjí a užírá mu jazyk," King na doporučení tuto část předelal a nechal Jimmy Codyho napíchnout  na nože. "Ale do prdele, tohle prostě nebylo ono". 

Kingův skutečně napsaný druhý vydaný román, hned po Dlouhém pochodu, který ale nechtěl žádný vydavatel publikovat. Od New American Library za něj dostal polovinu z půl milionu dolarů.

Otec Callahan přece jen dostane ještě jednu šanci, jak napravit svůj hříšný život. Pistolník Roland z Gileadu a jeho přátelé budou vděční za otcovu neohroženou duši a zkušenost s temnými démony v boji proti Karmínovému králi. Objeví se v pátém díle Temné věže (Vlci z Cally).

Román získal v r. 1976 nominaci na cenu World Fantasy Awards (kat. Novel) a r. 1978 hlavní cenu Library Awards - American Library Association Best Books for Young Adults. Roku 1987 byla kniha nominována v rámci ceny Locus Awards - All Time Fantasy Novel, kde získala 32. místo. Mezi dalšími byly ještě Svědectví  (23. místo) a Osvícení  (27. místo). Hlavní cenu vyhrála trilogie Pána Prstenů od J.R.R. Tolkiena.

Kniha vyšla v r. 2005 v USA ve speciální edici v počtu 315 ks (Centipede Press). Kniha většího formátu doplněná černobílými fotografiemi Jerry Uelsmanna, s mapou městečka od Glenna Chadbournea vč. jejich podpisů a dalšího materiálu. Jako bonus obsahuje úvod od Kinga, doslov od Petera Barkera, povídky Prokletí Jeruzalémské  (Jerusalem´s Lot) a Na dobrou noc  (One for the Road). Je vytištěná na speciálním papíře a obálka je rovněž ze zvláštního materiálu. Celkem bichle vážila necelých 6 kg.

V r. 2016 pak v nakladatelství Cemetary Dance vyšla druhá limitka čítající cca 750ks, která byla ilustrována kreslířem Davidem Palumbem v krabicovém obalu. Ke knize se pak dalo přikoupit portofolio plné ilustrací a mapek a dalších materiálů.

Román byl zfilmován jako celovečerák hned dvakrát. Poprvé již r. 1979 v délce tří hodin pod názvem Salem's Lot, v režii Tobeho Hoopera, podruhé až v r. 2004 jako dvoudílná minisérie Salem's Lot  v režii Mikea Salomona s poměrně známým obsazením. Délka podobná, výsledek podobný, ať si to každý přebere.

Jeden z dalších "prvních" románů, co jsem kdysi dávno od Kinga četla, takže vzpomínky pomalu zanikly. V té době jsem ale určitě knížku přečetla jedním dechem, protože první, kterou jsem odložila a vrátila se k ní až později, byly až Tommyknockeři. Takže Salem byl asi dobrý. Jasně, ono se něco nějak čte před dvaceti lety, když jsem byla něco po dvaceti a teď, když je zcela jiná doba. Navíc román vznikal v době mého vzniku života a je jasné, že dnes bych na něj taky nahlížela jinak. Určitě je na něm znát, že je to jedna z Kingových prvotin.

Hlavou mu začala bzučet katolická modlitba za mrtvé, ani nevěděl proč. Slyšel Callahana, jak ji odříkává, zatímco sám pojídal oběd u potoka. Slyšel tu modlitbu a otcovo bezmocné naříkání.
Pomodleme se za našeo bratra k našemu Pánu Ježíši Kristu, jenž pravil...
(Otče můj, buď mi nyní milostiv.)
Zastavil se a nepřítomně se zahleděl do hrobu. Byl hluboký, velmi hluboký. Zalily ho už stíny blížící se noci, podobné čemusi mazlavému a živému. Pořád to bylo hluboko. Do tmy ho nedokáže zasypat. Určitě ne.
Já jsem vzkříšení a život. Ten, kdo ve mě uvěří, bude žít, i když zemře...
(Pane much, buď mi milostiv.)
Ano, ty oči byly otevřené. Proto měl pocit, že ho někdo pozoruje. Carl je pořádně nezalepil a ony se rozevřely jako okenice, a ten Glickův kluk na něj zírá. Něco se s tím musí udělat.
...a ten, kdo ve mě uvěří, nepozná věčnou smrt...
(Nyní ti přináším zkažené maso a hnijící tělo.)
Odhrnout lopatou hlínu. To bylo ono. Odhrnout ji, lopatou urazit zámek, otevřít rakev a zatlačit ty hrozné zírající oči. Neměl u sebe speciální lepidlo, ale v kapse našel dva čtvrťáky. Ty postačí. Stříbro. Ano, stříbro bylo to, co ten chlapec potřeboval.
Slunce teď viselo nad střechou Marstenova domu a zlahka zlatilo nejvyšší a nejstarší jedle na západ od města. I když měl dům zavřené okenice, zdálo se, že se na něj dívá.

Mark se napůl posadil, ústa měl jednu krvavou ránu. Utřel si je rukou a omámeně se díval na krev. "Mami!" vykřikl. "Kde je máma?"
Už bylo 18.55. Světlo a tma váhaly v dokonalé rovnováze.
Ben přeběhl setmělým sklepem, v levé ruce svíral kolík, v pravé kladivo. Ozval se burácivý, vítězný smích. Barlow si v rakvi sedal, rudé oči mu blýskaly pekelným triumfem. Upřely se do Benových očí a Ben měl pocit, jako by z něj vyprchávala vůle.
S šíleným, křečovitým výkřikem zvedl kolík nad hlavu a prudkým obloukem udeřil. Naostřená špička pronikla Barlowovou košilí a Ben cítil, jak se zabořila do masa.
Barlow vykřikl. Byl to přízračný, bolestivý výkřik, jako vlčí zavytí. Síla, kterou vložil do údaru, Barlowa sklátila zpátky do rakve. Vylétly z ní ruce, zahnuté jako drápy. a bláznivě se rozkmitaly.
Ben udeřil do kolíku kladivem, a Barlow znovu vykřikl. Jednou rukou, studenou jako hrob, chytil Benovu levačku, která svírala kolík.
Ben se vedral do rakve, koleny se opřel o Barlowova kolena. Hleděl do nenávistného, bolestí staženého obličeje.
"Pusť mě!" vykřikl Barlow.
"Tu máš, ty hajzle," vzlykal Ben. "Tu máš ty pijavice. Tohle je pro tebe."