ze sbírky Mlha

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Stará žena, nyní nejstarší obyvatelka Kozího ostrova ví, že se musí vydat na pevninu. Poprvé (a naposled) ve svém životě. Ví to jen ona sama a připomněl jí to i zmrzlý vrabec na schodech domu. Přišla znovu ta krutá zima jako před čtyřiceti lety. Teď je jí 94 let, narodila se ještě v 19. století a ví, že musí učinit svou poslední cestu. Vypráví v duchu svým pravnoučatům, které tu však nejsou, protože bydlí na pevnině a za ní jezdí jen jednou za čas, jak to tady všechno bylo. Proč nikdy nešla na pevninu, ani ze zvědavosti, vzpomínala na všechny ty lidi, z nichž většina byla mrtvá. Vzpomínala na svého manžela Billa, se kterým měla čtyři děti, ale jen dvě zůstaly na živu. Třetí, dívka Jane, odešla na pevninu už velmi brzy a později narozený, trochu jednoduchý Alden, tu zůstal s mámou jako starý svobodný mládenec. Lovil humry, staral se o mámu a ona o něj. Na ostrově si  všichni pomáhali a zařizovali spoustu věcí sami. Neexistoval trajekt, lodní pošta, nic takového. Každý musel být soběstačný, zároveň si každý s každým pomáhal.

Stella čeká na vhodnou příležitost, cítí, že ledový vítr sílí a začíná přituhovat. I tehdy čekali všichni na sníh. I tehdy mnoho lidí onemocnělo a taky zemřelo. Stella poslouchá vítr a snaží se neslyšet ten zpět, ale je to marné. Mrtví zpívají a lákají ji. Když spatří svého už 12 let mrtvého manžela Billa, ztuhne, ale už tuší, že je rozhodnuto. Vše připraví, naposled přiloží polínka do kamen, vezme si teplé oblečení, čepici a rukavice a vyrazí. Opět vypráví v duchu svým pravnoučatům, jací tu žili a jí lidé. Jak se Ettie narodilo poškozené dítě, které by stejně čekal krátký život, a tak se o to sousedé postarali. Dítě bylo prohlášeno za mrtvé z neznámých příčin, Ettie se vyplakala a věc  byla vyřízena. Jak někdo zneužil tři malé holčičky. Ne tolik, aby to v nich zanechalo hlubokou jizvu, ale dost na to, aby si to pamatovaly. A když dvě z nich potvrdily, že tomu pánovi s kartami chyběly nějaké prsty, neptala se Stella svého syna a jeho přátel, kam tehdy šli, když jistý najatý dělník Daniels náhle uklouzl nad útesy a skončil se zlomeným vazem a proraženou lebkou na kraji úžiny. Když jeden muž si způsobil problémy, že by se ocitl bez elektřiny a lidé z ostrova se mu na to složili, aby mohl dál žít, kouřit i chlastat. Tak proč má chodit na pevninu. Jenže teď jen ona ví, že rakovina je v konečném stádiu. I když se krmí jak dřevorubec, krmí ji, nepřibere ani kilo. Nakonec ji však nemoc přeci jen začne požírat a Stella vyslyší zpěv duchů z úžiny.

Vyrazí se sílícím větrem, vstoupí na led a poslouchá svůj vnitřní kompas, aby nezabloudila. Začne sněžit a taky nebe trochu potemní. Ví, že přichází sněhová bouře. Snaží se trochu kulhat, aby nechodila v kruhu, občas vyplivne trochu krve, občas ji to trochu bolí, ale stále šlape vpřed. Když poprvé upadne, ještě se dokáže zvednout. Její hodinky už cestu na pevninu zvládly. Stella se prodírá sněhem, ztratí čepici a začíná mrznout. Hodně moc. Necítí nohy ani ruce. Když upadne po druhé, už se jí nepodaří vstát hned, ale nakonec uslyší Billa. Její mrtvý manžel jí podává vstřícnou ruku a za chvíli i čepici, aby jí nebyla zima. A krátce na to se objeví další duch, Annabelle, v lehkých letních šatech. Oba dva vedou Stellu za ruku a vedou ji k ostatním. To už je vidí všechny, všechny ty mrtvé, jak zpívají a vítají ji ve svém kruhu. Už se nemusí bát, už to nebolí, to všechno je pryč.

Stellu našli druhý den sedět v kamenném křesle na pevnině jen pár desítek metrů od prvních domků. Byla mrtvá, zmrzlá na kost. Na hlavě měla Billovu čepici, kterou někteří ostrované, včetně Aldena, bezpečně poznali, ale ani jeden z nich neměl odvahu ani chuť říct to nahlas. Stará žena byla prolezlá rakovinou do morku kostí, takže lékař byl velmi překvapen, že dokázala v té sněhové bouři, ve svém věku a stavu, přejít více jak šesti kilometrový úsek přes zamrzlou úžinu. Nemohl tomu uvěřit.

A Alden, který to musel říct vnoučatům, jim už radši neříkal, že mrtví tam kdesi stojí na úžině a zpívají. Některé věci se prostě říkat nemusely. On věděl, že tam mrtví jsou a že zpívají.

Povídka vyšla poprvé v magazínu Yankee  v listopadu 1981 pod názvem Do the Dead Sing?  (Zpívají mrtví?) Povídka je součástí komiksového výběru Kingových povídek The Secretary of a Dreams, vol.1  (2006) jako text doplněný ilustracemi Glenna Chadbournea.

V Čechách vyšla nejdříve ve sbírce Hodina děsu roku 1992.

Jedna z postav, Vera Spruceová, má příjmení po Tabithině rodném příjmení.

Stella Flandersová je napsána podle skutečně tehdy žijící ženy, kterou znal Kingův švagr Tommy (Tabithin mladší bratr), který sloužil u pobřežní stráže. On dobře znal členité pobřeží jihovýchodního Maine a spoustu ostrůvků a na nich spousty ostrovních komunit. Právě ta žena tehdy prohlásila, že přes Úžinu přejde až po smrti. Tommy Kingovi vysvětlil pojmy, seznámil ho s vtipem o největší úžině mezi Jonesportem a Londýnem (Jonesport je v Maine, dobře, pro ještě větší upřesnění - Atlantik, víc už doufám nemusím) a King tak napsal povídku právě na základě té poslední cesty staré ženy přes Úžinu.

Nestrašidelná a přesto zajímavá a vcelku napínavá povídka o staré ženě a jejím předpokládaném konci. Tak nějak tušíte, jak to dopadne, to však není důležité. Asi zde ani není potřeba obvyklý Kingovský konec. Podstata je právě v té povídce a v metafoře o poslední cestě starého člověka životem. Nemusíte se u toho bát, ani nebudete, není proč. Možná vás to trochu rozesmutní a taky trochu připraví, že takovou cestu budeme muset jednou absolvovat každý. Povídka o úctě k životu i ke smrti. Nic víc, nic míň.

"Podívej, Stello," řekl Bill a ona v šeru uviděla černé obrysy, jako rozlámané přídě spousty ztroskotaných lodí. Ale nebyly to lodě, byla to rozpraskaná a rozpukaná skála. Dostali se k Mysu. Přešli přes Úžinu. Slyšela hlasy, ale nebyla si jistá, jestli skutečně promlouvají nahlas: Podej mi ruku, Stello - (opravdu) Podej mi ruku, Bille - (opravdu opravdu) Annabelle... Freddy... Russelle... Johne... Ettie... Franku.. podejte mi ruku, podejte mi ruku... ruku... (opravdu miluješ)

"Podáš mi ruku, Stello?" ozval se nový hlas. Ohlédla se a uviděla Bulla Symese. Laskavě se na ni usmíval, ale jí přesto při pohledu do jeho očí proběhla tělem vlna strachu a v první chvíli se odtáhla a sevřela Billovu dlaň o něco pevněji. "Je -" "Čas?" zeptal se Bull. "Asi jo, Stello, asi už je. Ale nebolí to. Aspoň jsem nikdy neslyšel, že by to bolelo. Všechna bolest je předtím." Vyhrkly jí slzy - všechny slzy, které nikdy neprolila - , a podala Bullovi ruku. "Ano," řekla, budu milovat, milovala jsem a miluju."

Stáli v kruhu v bouři, mrtví z Kozího ostrova, a kolem skučel vítr, proháněl čerstvý sníh a jí se v hrdle zrodila jakási píseň. Stoupala do větru a vítr ji odnášel. Všichni se k ní připojili a zpívali jako děti za letního večera, který zvolna přechází v letní noc, vysokými, sladkými hlasy. Zpívali a Stella cítila, jak je jim čím dál blíž, jak se stává jednou z nich, konečně na druhé straně Úžiny. Trošku to bolelo, ale ne moc; když přišla o věneček, bylo to horší. Stáli tam v kruhu celou noc. Kolem vál sníh a oni zpívali. Zpívali a -