ze sbírky Mlha

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Quentin Schenck, o 50 let mladší synovec strýce Otty vypráví příběh o setkání se svým strýčkem a také o setkání s jeho náklaďákem, cresswellem v červené barvě. Vrací se zpětně od strýcovy smrti do jeho mládí, takže máme možnost odsledovat historii jeho života. Strýc Otto pocházel z německé větve přistěhovalců do Států, který byl šikovný na různé obchody a spekulace. Rozuměl dřevu, takže nebyl pro něj problém na neobývaném území plném lesů značně zbohatnout. Ani krize ho nesrovnala, tak jako ostatní. Dal se dohromady s jistým Georgem McCutcheonem, se kterým obchodoval i nadále a postupně oba bohatli. Jezdili si červeným náklaďákem, pomalu se sunuli do těch hornatých zalesněných kopců. Náklaďák však měl už svá léta a po dvou opravách kleknul úplně. Oba byli tehdy pěkně ožralí, a louka, na níž skončili, jim učarovala natolik, že George se rozhodl na ní náklaďák nechat a postavit si tam domek na stáří. Než však tak učinil, plynuly další dny a měsíce, náklaďák tam stále stál a občas měl někdo zájem o nějakou jeho součástku. Naposled to byla kola, které Geore prodal za celých 20$ a nechal auto stát na špalkách. Stále dohlížel na to, že náklaďák nezaroste travou a křovím. Když si ho jednou takhle prohlížel, byl asi moc blízko a náklaďák ho zabil. Rozšmelcoval ho jak dýni, slovy strýčka Otty. Nikdo nevěděl, jak to bylo, ale údajně od té doby strýci začalo tak trochu hrabat. McCutcheonovu pozůstalost zdědila lesnická fakulta a strýc Ottta postavil naproti té loučce malý domek s jednou místností a natřel ho na červeno a věnoval ho městu. Jako jednotřídkovou školu. Byl trochu mimo, to už se vědělo, město tak s díky odmítlo, protože tento zastaralý systém už opustilo a tak se strýc do domku nastěhoval sám. A stále pozoroval náklaďák a stále to s ním šlo s kopce. V makovici už mu doslova hrabalo, jak říkali místní. Quentin ho tam po čase ze školy začal navštěvovat, aby ho zkontroloval, vozil mu jídlo a další potřebné věci. Každý týden, každou středu. Strýc toho moc nenamluvil, jen sem tam prohodil, že ten náklaďák jde teď po něm. Quentin si byl tak  trochu jistý, že tehdy McCutcheon nezemřel jen tak, ale že mu k tomu někdo pomohl, někdo jako Otto. I když se toho auta bál, tušil, že strýc má ve společníkově vraždě prsty. Ale teď se o strýce tak trochu obával, protože začal mluvit nesmysly o tom, že náklaďák se k němu přibližuje, každým dnem je blíž a blíž a jde si pro něj.

Až jednou, to už Quentin tušil, že něco není v pořádku, našel strýce mrtvého. Vypadal strašně. Byl celý oteklý, jakoby nafouklý, měl vytřeštěné oči. Quentinovi nebylo v tom domku dobře a na určitou chvíli si byl jistý, že ten strašný náklaďák byl opravdu až u domu. Lekl se tak strašně, že z domu utekl a vrátil se tam až za nějakou chvíli. Náklaďák stál stále na stejném místě. Tvářil se zlověstně. Quentinovi nešlo do hlavy, proč má strýc tak divně vyboulené tváře a oteklou pusu, a když se pokusil to prozkoumat, ze strýce začal téct vyjetý olej. Z pusy, nosu, uší, očí, prostě odevšad. Qentinovi bylo fakt zle, ale musel přijít na to, co ještě se nachází v jeho ústech. Když objevil zapalovací svíčku, která se používala jen v autech z dvacátých let, nikdo by mu nevěřil. Nechal si to pro sebe, jen on věděl, že ten náklaďák si pro něj přišel.

Dodnes Quentina straší ve snech ona svíčka, kterou má stále doma, a taky zpráva koronera. Strýc Otto byl tím olejem doslova nasáklý, měl ho všude, i ve vnitřních orgánech, musel by ho vypít několik mnoho litrů. Závěrečná zpráva pak zněla jako sebevražda. Divné bylo, že se nikde nenašel žádný kanystr od oleje.

Povídka vyšla poprvé v magazínu Yankee v říjnu 1983.

Rovněž byla zahrnuta do komiksového vydání Kingových povídek The Secretary fo Dreams, vol. 1 (2006).

Náklaďák cresswell i červený domek u louky opravdu existují, jeijch souvislost si King samozřejmě vymyslel.

Neskutečně nezáživná povídka, nudná historie jedné německé přistěhovalecké rodiny. Ani za mák hrůzy, děsu, bojavky. Prostě nic. Jen násilím jsem to musela přežvejkat. Závěr očekávatelný (i když svíčku jsem samozřejmě nevěděla, ale nějakou součástku tušila), a zase bez špetky strachu. Ani nostalgie na mě odnikud nedýchla. Tohle mi nešlo.

Vyvedl jsem ho ven a ukázal mu, že cresswell pořád stojí tam, co vždycky, na louce za silnicí, kde McCutcheon plánoval stavět. Nebylo to k ničemu. "To jsou jenom věci, který vidíš, chlapče," opáčil s nekonečným opovržením, zvedl roztřesenou ruku s cigaretou a zakoulel očima. "To jsou jenom věci, který vidíš." "Strejdo," pokusil jsem se o bonmot, "vidět znamená věřit." Jakoby mě neslyšel. "Málem mě dostal, všivák," zašeptal. Přeběhl mi mráz po zádech. Vůbec totiž nevypadal jako blázen. Možná jako vystrašený ubožák, to ano... ale ne jako blázen. Hlavou se mi mihla vzpomínka na to, jak mě táta tehdy vysadil do kabiny. Vzpomínka na pach oleje a kůže... a krve. "Málem mě dostal," zopakoval. A o tři týdny později ho dostal doopravdy.