ze sbírky Pátá čtvrtina

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Na policejní stanici v Crouch End v Londýně přišla mladá Američanka Doris Freemannová. Byla značně rozrušená, plakala a tak trochu hystericky tvrdila, že její manžel Lonnie zmizel. Policisté Farnham a Vetter ji vyslechli a každý si o tom myslel své. Farnham, jako relativní nováček sloužící teprve krátce, byl k jejímu vyprávění značně skeptický a považoval je za výplod fantazie zmatené bohaté manželky pana právníka. Vetter si už ale za dlouhá léta praxe dával pozor na to, aby vyslovil tak rychlý závěr. Znal Crouch End docela dobře a věděl o něm své. Takže když jim Doris vyprávěla, co se jí stalo, věřil jí víc, než si byl ochoten připustit.
Doris a Lonnie byli s rodinou v Británii na dovolené. Děti zanechali v hotelu a jeli na pozvání kolegy Johna z firmy do téhle poněkud vzdálené části Londýna. Nikdo je sem však nechtěl svést, navíc Lonnie ztratil přesnou adresu napsanou na lístečku, takže bylo těžké hledat. Konečně našli jednoho odvážného taxikáře, který je zavezl co nejblíže, kam až Lonnie věděl, že by měl jet. Blízko hledané ulice (aniž by o tom věděli) objevili budku a šli zavolat. Taxi mezitím nenápadně zmizelo. Zato jim dělaly společnost jakésy zchromlé divné děti, které vypouštěly z úst dost nehezké veršovánky. Manželé šli pěšky a nejdřív dokonce správně, pak ale Lonnie uslyšel zoufalé volání za plotem z tújí a nakoukl za něj. Na zemi bylo něco černého ve tvaru postavy, kouřilo se z toho. Lonnie tam i přes varování Doris šel, i když ona nic neviděla. Pak náhle Lonnie vyletěl skrz plot (a to nebyl zrovna žádný malý právníček), popadl Doris za ruku a utíkali pryč. Samozřejmě zabloudili. Doris si četla divná jména ulic, která nedávala smysl. Nepodobala se žádné angličtině. Však je také strážník Farnham marně hledal na mapě Londýna. Pak si všimla, že Lonnie měl sako od nějakého slizu, ale přestala tomu věnovat pozornost, když doběhli k nějakému viaduktu. Doris se bála jím projít, ale na manželovi viděla, že se prostě nemohou vrátit. Tak šli. Byla tam tma. Před koncem Doris něco chytlo za ruku, něco chlupatého, a drželo ji. Hrůzou ani nemohla mluvit. Lonnie však šel neomylně dál, jakoby na svou ženu zapomněl. Když se podařilo Doris vyprostit ze sevření a projít viaduktem, manžela už neviděla. Zmizel. Hledala ho, volala, marně. Zmateně pobíhala mezi ulicemi, až znovu objevila dům, u kterého už byli. Stály u něj ty dvě ohavné děti, které vřískaly a stejně jako předtím ji posílaly pryč. A také říkaly divné říkanky o stvůrách. A ona začala nějaké vidět. Bylo to šílené. Nakonec se jí podařilo donutit nohy k běhu a za chvíli objevila ulici, kde byli lidé, auta a nějací milí lidé, kteří se jí snažili pomoct. Avšak při zmínce o situaci, ve které ještě před chvílí byla, od ní zase rychle odešli. Nakonec sama našla stanici a teď s pláčem vše vyprávěla dvěma policistům.

A právě ti dva diskutovali, zda-li je její příběh pravdivý nebo ne. Vetter doporučil Farnhamovi, aby si prostudoval staré případy, které byly hodně podobné, a všechny v sekci Odložené. Poslali Doris do hotelu, Vetter šel ven na cigáro. Farnhamovi to vrtalo hlavou a když jeho kolega nešel, vypravil se za ním ven. Neviděl ho a tak odbočil na zcela opačnou stranu, než kolega Vetter původně šel. Hledal parťáka, a všiml si temné, neosvětlené ulice za rohem. Nakoukl, popošel ještě krůček. Nikde ani živáčka. Ani světlo. A tak udělal další krok, jen kousek.
Když se Vetter vrátil zpět, Farnhama nenašel. Jeho kolega prostě zmizel, nikdy ho nenašli. Stejně jako Lonnieho Freemanna. Doris skončila v blázinci po neúspěšném pokusu o sebevraždu. Stále ji trápily noční můry. Paní Farnhamová se znovu vdala, tentokrát za muže s bezpečnějším povoláním v továrně na auta. A Vetter? Odešel do předčasného důchodu a dostal za půl roku infarkt. A Crouch End? Tam se furt ztrácejí lidé.

Povídka byla poprvé zveřejněna r. 1980 ve sbírce New Tales of the Cthulhu Mythos. Jak název napovídá, obsahuje určité množství odkazů na různá dílka H.P.Lovecrafta.

Povídka byla r. 1981 nominována na cenu British Fantasy Society Awards v kat. Short Fiction. (Navíc zde získal ve stejném roce hlavní cenu pro Mimořádný přínos k žánru).

Povídka byla zfilmována jako krátkometrážní snímek Crouch End  v rámci projektu Nightmares & Dreamscapes, a to jako druhý díl první episody, uveřejněné 12.7.2005 v režii Marka Habera.

Kdo znáte dílo H.P.Lovecrafta, možná. Možná vám to připomene, přiblíží a vyvolá účastný úsměv na tváři. Četla jsem od Lovecrafta poměrně dost věcí, ve snaze konečně už najít něco, co by mě trochu vystrašilo, a kde by hlavní hrdina v ten nejdůležitější moment neomdlel a tak všechno neprošvihl. Nic. Tahle povídka je sice v modernějším hávu, ale kdo neznáte Lovecrofta, chybět vám to nebude. Povídka jako taková má působit jako hysterické vyprávění Doris, takže asi trochu i napne nervy a samozřejmě, jak u Kinga bývá zvykem, závěr opět roztáčí spirálu nekonečného zla všude okolo nás. Takže neublíží, ani nevyleká. I když je fakt, že když se někde ztratíte, a přijde vám na mysl právě tahle povídka, získá nějaký třetí rozměr. Budete se ještě víc bát.

Slova se hnula stále rychleji, až přešla v  bezdechou litanii, překotné drmolení. Točila se jí z nich hlava. Budovy se nakláněly. Vycházely hvězdy, ale nebylo to její hvězy, ty, kterým jako malá holčička šeptala svá přání a pod kterými jako mladá dívka chodila s chlapci, tyhle hvězdy tvořily nesmyslná souhvězdí a ona si přikryla uši dlaněmi, ale ani to nepomohlo, jejich hlasy k ní doléhaly dál, až na ně nakonec zaječela:
"Kde je můj manžel? Kde je Lonnie? Co jste s ním provedli?"
Ticho. Pak jí dívenka odpověděla: "Odešel dolů."
Clapec: "Odešel za Černou kozou s tisícem mladých."
Dívka se usmála - potměšilý úsměv plný zlovolné nevinnosti. "Dost dobře nemohl neodejít. Byl poznamenaný. A ty půjdeš taky."
"Lonnie! Co jst es ním - "
Chlapec zvedl ruku a zazpíval cosi vysokým pištivým jazykem, kterému nerozuměla - ale už při zvuku těch slov Doris Freemanová šílela strachy.
"Pak se ulice začala hýbat," vyprávěla Vetterovi s Farnhamem. "Dláždění se vlnilo jako koberec. Stoupalo a klesalo a stoupalo a klesalo. Tramvajové koleje se uvolnily a vyletěly do vzduchu - vzpomínám si na to, vzpomínám si, jak se na nich lesklo světlo hvězd -, pak zaaly léta i dlažební kostky, nejdřív jedna po druhé, pak v celých trsech. Prostě tak odlétaly do tmy. A ozýval se vuk, jako když se něco trhá. Takové skřípání... asi jako při zemětřesení. A pak - něco se začalo drát ven -"
"Co?" skočil jí do řeči  Vetter. Nakláněl se dopředu a nespouštěl z ní oči. "Co jste tam viděla? Co to bylo?"