Civilizace sklouzla po krvavé stopě do dalšího období temna, což možná někoho nepřekvapí, ale stalo se to takovou rychlostí, jakou nepředvídali ani největší škarohlídi mezi futurology. Bylo 1. října, Bůh dlel na nebesích, burza prosperovala a většina letadel létala načas. Za čtrnáct dní však nebe opět patřilo ptákům a burza se stala vzpomínkou. Příčinou zkázy je jakýsi jev, kterému se začne říkat Puls, a ten se šíří mobilním telefonem. Několik zoufalců, kteří přežili, se najednou ocitne v černočerném civilizačním temnu, plném násilí a chaosu. Kdekdo má mobil. A kdo ho nemá?
Nový strhující román Stephena Kinga nejenže pokládá zásadní otázku: „A teď už mě slyšíte?" Rovněž na ni brutálně odpovídá. Poslechněte si více...

Informace o knize:

Poznámka:

Kniha je věnována mimo jiné Georgeovi Romerovi, režisérovi hororových krvavých filmů často na hranici (ať už vkusu, snesitelnosti či černého humoru) a velkého autora zombie :-)

Kinga napadl námět na tento román jednou na ulici v New Yorku. Naproti němu šel muž, který k němu mluvil. Tedy King si myslel, že mluví k němu. Muž v obleku se k němu se svou řečí blížil a Kingovi to nebylo zrovna příjemné. Jako by byl mimo realitu. Až když se přiblížil, zjistil, že má v uchu sluchátko s mikrofonem a jeho mobil je skrytý. Realita toho dne a toho času prostě k tomu muži v obleku neseděla. Kinga náhle napadlo při pohledu na toho muže v obleku o nebezpečí ztráty kontaktu s  realitou. Třeba prostřednictvím mobilu.

Druhý týden v září 2005 proběhla charitativní aukce v rámci aukční síně eBay, jejíž vítěz mohl pojmenovat jednu z postav v románu. Vítězem se stala američanka Pam Huizenga Anderson z Fort Lauderdale (Florida), která zaplatila 25.100 USD a "svou" postavu pojmenovala Ray Huizenga. Je to jméno jejího bratra, kapitána na rybářské lodi, který je Kingovým velkým fanouškem. Její bratr byl velmi šťastný, byl to opravdu nejlepší dárek. King mu přidělil postavu dělníka, odborníka na výbušniny, kterému se dlouho daří odolávat tlaku zombie a který je i úspěšně zabíjí. Bohužel nakonec spáchá sebevraždu, když si uvědomí, že horda zombie, která se na něho vrhá, by ho zabila velmi krutou smrtí. ( V jiných verzí se žena jmenu Alexanderová, cenu vyhrála pro svého otce, který vlastní tým Miami Dolphins, tak nevím, co je z toho pravda).

Román byl v r. svého vydání nominován na cenu Quill Awards.

Kniha byla zfilmována v r. 2016 v nepříliš zdařilé verzi v režii Toda Williamse. Původně měl velký zájem režisér Eli Roth, ale nakonec z projektu sešlo. Hlavních rolí se ujali John Cusack (Claton Riddel) a Samel L. Jackson (Tom McCourt) - osvědčená dvojka z jiné adaptace Kingova díla - a to Pokoj 1408  (1408) podle stejnojmenné povídky ze sbírky Všechno je definitivní (Everything's Eventual).

Mám ráda tyhle postapokalyptické romány, kdy svět upadne do naprosté nicoty. I když zrovna tenhle román mi přišel spíše jako slabší verze. Nejde tam ani tak o to, jak a proč se kde ten divný signál objevil, ostatně o to nejde v žádném takovém díle. Většinou stěžejní zápletka je spíše chování lidí v mezních situací a těch je v románu více než dost. Román více méně odsejpá hned od začátku (což taky není u Kinga tak úplně pravidlo) a Kingovi se opravdu povedlo vtáhnout čtenáře do děje a psychologie postav. Začne vás zajímat, kam dojde Clayton Riddel, co se stane na shromaždišti v areálu jednoho stadionu a zda najde svého syna... Nepátrejte po příčinách signálu, ale spíše se zaposlouchejte do myšlenek hlavních protagonistů... myslím, že vás donutí přemýšlet, jak byste se zachovali vy v dané situaci...

Rozzuřil se a bez ohledu na nůž (aspoň v té chvíli) odrazil muže v roztrhané košili prudce zpět, portfolio mu bylo štítem, a rozzuřil se ještě víc, protože se desky kolem čepele prohnuly do širokého véčka.
"Blet!" zahulákal šílenec a pokusil se čepel vyprostit. Ale uvízla příliš pevně. "Blet ky-jam-doe-ram-kazzalá a babbalá!"
"Já ti zbabaluluju ten tvůj kazzalá, hajzle!" zařval Clay a podrazil levou nohou couvajícímu šílenci nohy. Později ho napadlo, že tělo umí bojovat, když musí. Je to tajemství, které si tělo nechává pro sebe, stejně jako má svoje tajemství jak utíkat nebo přeskočit potok nebo odrazit nějakého hajzla nebo - velmi pravděpodobně - umřít, když už není jiná možnost. Že když je vystaveno nezvyklému stresu, prostě převezme vládu a provádí, co je potřeba, a mozek vyklidí prostor, protože se na nic nevzmůže, ještě tak si pískat a poklepávat nohou a koukat do nebe.

"Moje!" řekl mladší muž, a vyrazil to slovo ještě jednou. A opravdu ho ze sebe vyrazil. Celé tělo se mu tou námahou zazmítalo. Několik skleněných tabulek ve vratech hasičské garáže za ním se roztříštilo. Nastala dlouhá odmlka. Clay je fascinovaně sledoval, Johny se mu dokonale vykouřil z hlavy, poprvé od chvíle, kdy vyšel z Kent Pondu. Zdálo se, že starší muž zuřivě přemýšlí, přímo bojuje, a Claye napadlo, že se tak příšerně namáhá proto, aby se dokázal vyjádřit stejně jako v době, než ho Puls okradl o řeč.

Byl to chlapec.
Velmi hubený chlapec s vlasy dlouhými skoro po ramena schovaná v tričku s Red Sox.
"Johnny!" zařval Clay. "Johnny, Johnny-Gee!
Chlapec se ozval po hlase, lekl se. Ústa se mu otevřela, zůstal tupě civět. V očích neměl vůbec nic, jen neurčité znepokojení. Vypadal, jako by pomýšlel na útěk, ale ještě než stačil zařadit rychlost, Clay ho popadl a už pokrýval jeho umazanou, nehybnou tvář a ochablá ústa polibky.
"Johnny," drmolil Clay. "Johnny, přišel jsem pro tebe. Přišel jsem. Přišel jsem pro tebe. Přišel jsem pro tebe."
A v jednu chvíli - možná jen proto, že ten muž, který ho držel, se s ním začal točit dokola - položil chlapec Clayovi ruce kolem krku a držel se. A také cosi řekl. Clay odmítl věřit, že to byl nesmyslný zvuk, bez významu jako vítr foukající ústím prázdné láhve. Bylo to slovo. Možná to bylo navý, pokud se chlapec snažil říct unavený.
Nebo to mohlo být dadý, tak ve svých šestnácti měsících poprvé oslovil svého otce. Clay se rozhodl, že toho se bude držet. Bude věřit, že ten bledý, špinavý, podviživený kluk držící se ho kolem krku ho nazval tátou.