ze sbírky Noční můry a snové výjevy 1: Dolanův cadillac

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Muž, manžel, jehož jméno zjistíte až v závěru povídky, se 7 let připravoval na pomstu. Na pomstu za svou ženu Elizabeth, za sebe. Elizabeth byla mrtvá. Viděla, co vidět neměla, mluvila, kdy a kde neměla a FBI to prostě zpackala. Manžel nedokázal na svou ženu zapomenout a vše dělal jejím jménem. Byl to docela obyčejný učitel, který už přišel o všechny vlasy. A ten zpropadený Jimmy Dolan jich měl tolik, jako svých cadillaků. Jaká nespravedlnost. Sedm let manžel čekal, pozoroval mafiánského bosse, grázla všech grázlů, jehož šlápnutí vedle Elizabeth neustála. Sedm let se připravoval. Chodil do kurzu duševního zdraví, začal cvičit a posilovat, běhat, a nechal se zaměstnat u Nevadské údržby dálnic na prázdniny. Předák se mu vysmál, nevěřil, že by někdo takový mohl chtít (mohl vůbec pracovat) u nich dělat.

Pak už jen potřeboval, aby se sešlo pár faktorů, aby Dolan jel se svým tři roky starým cadillakem, stříbrným sedanem DeVille, do Los Angeles, aby byl volný třídenní víkend, aby byly prázdniny a aby byla stanovena objížďka právě na tom úseku silnice, který potřeboval. Poprvé si připadal, že to štěstí přišlo. Všechno se sešlo, jako na drátkách. Elizabethin manžel makal jak šroub, naučil se s nakladačem, za pomoci přítele a fiktivní historky si pořídil přesný výpočet rozměrů jámy, do které cadillac zajede. A když nastal očekávaný víkend, pátek večer, pustil se do práce. Vykopat takovou jámu dlouho trvá, připravit past do nejmenšího detailu pak ještě déle. Pracoval do úmoru a připadalo mu, že ztrácí rozum. Past byla připravená a Robinson, tak se jmenoval manžel Elizabeth, jen čekal na cadillac. Těšil se jak malé dítě. Cadillac s nic netušícím řidičem a spolujezdcem zajel do jámy jako ponorka do vody. Narazil do stěny, zapadl a hlína se sypala. Bylo jí hodně. Cadillac nemohl ven, ale ani jeho uživatelé. Robinson slyšel řev.

Byl šťastný. Vychutnával si ten akt pomsty. Sypal na auto spršky hlíny a poslouchal, jak Dolan, který ho nakonec poznal, prosí. Slibuje. Zvyšuje svoje nabídky na vykoupení. Marně. Robinson prostě dál házel lopatou hlínu na auto, dál poslouchal nářek zraněného řidiče, dál si vychutnával stále se měnící hlas panikařícího Dolana. Když šel pro nakladač, aby jámu prostě pořádně uzavřel, z auta se ozýval křik, jek, zoufalství. Už to snad ani nebylo lidské. Jámu zase zakryl úhledně vyřezanými bloky asfaltu a přišla písečná bouře.

Snad i ta mu pomohla v pozdějším ukrytí stop. Dolan se nikdy nenašel. Ani jeho cadillac. A s Dolanem odešla i Elizabeth. Robinson byl rád.

Povídka byla poprvé publikována v Castle Rock Newsletter v květnu 1985.

První povídka souboru vznikla skutečně na silnici, kde probíhala stavba, kde byla nekonečná fronta aut a kde je přemýšlení o čemkoliv to jediné, co můžete dělat. Ten den jel před Kingem právě takový Cadillac deVille a právě ten den míjel autem obrovský výkop, kam by se takový cadillac přesně vešel. A povídka byla na světě. Než se hnul dál, byla celá vymyšlená. Jediné, oč se bál, byly technické detaily. King sám přiznal, že je v tomhle hodně líný, ale taky že má nadprůměrně chytrého bratra Davea, který hravě vypočítal a vytvořil všechny technické detaily. A protože byl opravdu chytrý, poslal celý popis Kingovi na videokazetě s ukázkou se zmenšeným modelem.  Dave byl prostě úžasný. Jediné, co pak King změnil, byl způsob nastartování stavebního stroje bez klíčků, aby nedával návod někam dál.

Po dokončení však povídka skončila v krabici. Už se mu nelíbila. Ale přece jen se dostala na povrch, kam ji vykopal jeden nakladatel malých velmi specifických knížek. V té době už zase King objevil kouzlo téhle povídky a byl rád, že spatřila světlo světa.

Ke konci povídky se objevuje výkřik Dolana: "Pro lásku boží, Robinsone!" ("For the Love of God, Robinson!"), která se shoduje s hláškou z románu E. A. Poea: "Pro lásku boží, Montresore!" z povídky Sud vína amontilladského. Obecně lze říci, že povídka se hodně váže na tento Poeovský vzor, zvláště pak téma pomsty a pohřbení zaživa.

Povídka byla r. 2009 zfilmována pod názvem Dolanův cadillac  (Dolan´s Cadillac), v hl. roli Christian Slater.

Podle mě ta nejpovedenější povídka z celého souboru, je i na prvním místě ve sbírce, jak by to mělo být. Více méně prožíváte s Robinsonem celou tu přípravu na chladnou pomstu velice horečnatě a vychutnáváte si ty technické detaily daleko víc než celý závěrečný jek zasypaného Dolana. To je myslím na té povídce nejlepší.

Mysli na dráhu pádu. Nejdřív jsem si vyznačil rozměry hrobu. Použil jsem k tomu bílou křídu, pásmo z krabice na nářadí a výpočty svého přítele matematika. Když jsem skončil, ve tmě matně svítil přibližný obdélník o rozměrech zhruba metr padesát na třináct metrů. Na bližším konci byl širší. V šeru pouštní noci nevypadal tak nálevkovitě jako na nákresu mého přítele. Vypadal spíš jako zející tlama na konci dlouhé roury. To abych tě mohl lépe sníst, pomyslel jsem si a usmál se do tmy.

Za čtyři minuty už nebyl rozpoznatelný ani tvar cadillaku. Zůstala jen jáma zasypaná hlínou. Zdálo se mi, že něco slyším, ale přes vytí větru a rachot motoru se to nedalo poznat. Vystoupil jsem a klekl si. Pak jsem se natáhl na zem s hlavou nad téměř zasypaným výkopem. Hluboko pod hlínou se Dolan stále smál. Vydával zvuky, jaké můžete číst jen v komiksu: Híhíhí, óhohohó. Možná do toho i mluvil. Těžko říct. Přesto jsem se usmál a přikývl. "Řvi," zašeptal jsem. "Řvi, jestli chceš." Ale slyšel jsem jen tichý smích, který stoupal z hlíny jako jedovatý dým.