ze sbírky Za soumraku

!! OBSAHUJE SPOILER !!

Vypravěč se svou rodinou tráví odpoledne u jejich na smrt nemocného otce, u kterého počítají spíše hodiny, než dny, když do pokoje vstoupí malá, hubená, slepá dívenka doprovázená svou matkou. I přes šokované pohledy všech přistoupí k nemocnému a vtiskne mu polibek. Při odchodu vypravěči stiskne paži a tiše odejde. Od tohoto okamžiku nastane v životě všech změna, o které ani jeden neměl tušení.

Muž na sklonku života vypráví o svém setkání s dívkou Ayanou. Tehdy onemocněl jeho otec, Don "Doktor" Gentry, rakovinou a údajně mu zbývalo jen pár měsíců života. Byl se za ním podívat na nemocniční pokoj se svou ženou Ruth, bratrem Ralphem a švagrovou Trudy, když dovnitř vešla malá dívka, vyhublá na kost, šedivá a strašně tichá. Jako vánek. Jmenovala se Ayana a přišla v doprovodu své matky a rovnou se vydala k otci vypravěče, zcela bez zábran. Prohodila s ním pár slov, pak mu do koutku úst vtiskla polibek. Přes překvapené pohledy všech přítomných se otočila a zase odešla. Cestou se dotkla vypravěčovy paže a odešla. Otec žil oproti prognózám další čtyři rok a zemřel zcela prozaicky. Udusil se kouskem řízku. O nějaký čas později k vypravěči domů jakýsi mladý muž v uniformě mariňáka. Byl čas. Vypravěč to věděl a poznal to. Převzal roli Ayany a chodil uzdravovat smrtelně nemocné. I on vkládal těmto lidem polibek do kousku úst, tak jako ona. Bylo jich jen několik, ale i to stačilo. Když tam byl jeho průvodce naposled, dozvěděl se vypravěč, že dívka Ayana je mrtvá.
Vypravěč žil svůj život jako normálně, až na občasné návštěvy. Taky onemocněl, ale zase se uzdravil. Po poslední, vcelku akční záchraně lidského života, se s ním divotvůrce rozloučil. Vypravěč ho pozval na vánoce k nim domů, ale průvodce s díky odmítl. Už ho nikdy neviděl. Vypravěč ještě políbil svou švagrovou, která rovněž onemocněla, ale sám tušil, že bez divotvůrce to nebude fungovat. Vážil si svého života a stále váží, ale o nocích, kdy nemohl spát, se díval na filmy třeba až do rána. I ty filmy jsou pro něj takový malý zázrak.

Povídka byla poprvé publikována v podzimní čísle r. 2007 v magazínu The Paris review.

Povídka byla 2x zfilmována v krátkometrážních snímcích, v r. 2012 v režii Joanny Lima Martins a v r. 2013 v režii Fabricia Cerioniho a Calvina Junga pod jménem Ayana.

Poněkud zdlouhavě popsaný příběh jednoho daru, který se předává mezi lidmi, jež mohou těm dalším prodloužit život. Zážitek se setkání s takto obdařenou dívkou, zážitek z toho, jak předat onen dar dál. Povídka o věcech mezi nebem a zemí, na které zase až tak moc nevěřím. Nebavila mě a přečetla jsem ji z nechuti nechat rozečtené, ale bylo to silou.

Ta holčička - pamatuji se na ni, jako byse to stalo dnes ráno. Mohlo jí být tak sedm, i když byla na svůj věk hrozně malá. Úplné tintítko. Měla na sobě růžové šaty, které jí sahaly nad hrbolatá kolena. Na stejně hrbolaté holeni měla náplast s obrázky kreslených postaviček od Warner Brothers. Pamatuju se na Yosemitského Sama s dlouhým zrzavým knírem a pistolí v každé ruce. Ty sluneční brýle vypadaly jako cena útěchy z nějakého garážového výprodeje. Byly strašně veliké a sklouzly děvčátku na špičku krátkého nosíku, takže byly vidět oči. Byly nehybné, s pokleslými víčky a potažené modrobílou blánou. Vlasy měla spletené do spousty copánků. Přes rameno jí visela růžová dětská plastová kabelka, na jedné straně roztržená. Na nohou měla špinavé tenisky. Pleť vůbec neměla opravdu černou, ale spíš mýdlově šedou. Sice stála na nohou, ale jinak vypadala skoro stejně nemocná jako můj otec.
Na tu ženu se nepamatuju tak jasně, protože  ta malá prostě upoutala mou pozornost. Ženě mohlo být čtyřicet nebo taky šedesát. Na hlavě měla krátké afro a čišel z ní klid. Kromě toho si na nic nevzpomínám - ani na barvu jejích šatů, pokud tedy šaty měla. Asi ano, ale mohly to být klidně i kalhoty.