Lisey Landonová je vdova po slavném spisovateli Scottu Landonovi, nositeli mnoha literárních cen. Když se Lisey konečně po dvou letech od manželovy smrti pustí do vyklízení Scottovy pracovny, uvědomí si, jak velký kus jeho minulosti (a vlastně i minulosti, kterou prožili spolu), vytěsnila z paměti. Proč tomu tak bylo? Co ji donutilo spustit mezi přítomností a časem minulým neprodyšnou purpurovou oponu? Teprve když se na scéně objeví šílenec a násilník Dooley, musí se Lisey vydat po stopách vlastních vzpomínek a zjistit, co to před sebou ukrývala. Tu cestu, kterou pro ni nachystal zemřelý manžel, musí podniknout - jinak nepřežije. Lisey a její příběh, na první pohled historie obyčejného manželství, je strhující román napěchovaný silou a něhou, krvavý a zároveň nádherný. Podívejte se do Bájodolí...

Informace o knize:

Kniha byla v r. 2006 nominována na ceny Horror Writers Association - Bram Stoker Award (kat. Novel),  International Horror Guild Awards (kat. Novel) a v r. 2007 na ceny Locus Awards (kat. Fantasy román, 10. místo), Deutscher Phantastik Preis Awards (kat. Best Internat.Novel, 2. místo), World Fantasy Award (kat. Román) a v témže roce vyhrála cenu Horror Writter Association - Bram Stoker Award (kat. Long Fiction).

Když měl King zápal plic a ležel s ním v nemocnici, v jeho domě došlo k bleskové restrukturalizaci. Prostě se vše vyklidilo, aby se mohlo malovat a uklidit. Když už byl King doma, nemohl to vydržet a jedné noci se tajně vypravil do té místnosti. Byla prázdná. Viděl, že knihy jsou po různých krabicích, různě uložené, koberce srolované, vypadalo to strašně. Napadlo ho, že takhle to bude vypadat, až zemře. A takhle to bude působit na Tabithu, jeho ženu. Jak vlastně? Začal se zabývat tou myšlenkou na to, co bude, až on nebude. A taky se zase vracel k tůni, k léčivé vodě se stále čerstvou vodou, ke které ho přivedl už jeho učitel na škole. Kam půjde Tabitha, až bude smutná? Kam si půjde léčit svoje nitro? Vzpomněl si na povídku, kterou napsal o několik let dříve, Lisey a blázen (Lisey and the Madman), která byla v listopadu 2004 publikována v antologii McSweeney’s Enchanted Chamber of Astonishing Stories. Tato povídka byla dokonce nominována na cenu Horror Writers AsscociationAssociation - Bram Stoker Award (kat. Best Long Fiction). King zapomněl na myšlenku odchodu do důchodu a začal pracovat na novém románu. Postavu pana blázna zastoupil jistý Dooley. Inspiraci k němu našel u jiného slavného spisovatele, J.D.Salingera, který dle vyprávění napsal další román, který ale odnesl do banky do úschovy. Žena v bance se ho zeptala, jestli je v tom balíčku nová kniha a po potvrzení se zeptala, kdy ji plánuje vydat. Spisovatel se jí zeptal: "Proč?" Kinga v souvislosti s tím napadlo, co když tu banku vykrade nějaký magor. Co když spisovatel zemře a ten magor (nebo jiný, chcete-li) bude takový rukopis chtít? Dooley ukázal, že takoví šílenci tu skutečně jsou.

King byl víceméně rozhodnutý, že román nevydá. Bylo tam jeho nitro, jeho tajné křehké já a on se bál. Rozhodnutí nechal na Tabby. Ta prohlásila, že je to jiný spisovatel. Že to není o nich.

Tabitha, jíž je knížka věnována, má 5 sester. King je pozoroval, snažil se jim porozumět a všechny tyhle postřehy promítl do této knížky. On měl vždy jen bratra, takže třeba ne  všechno dobře pochopil, ale myslím, že vztah Lisey a jejích dvou sester je tu vykreslen vcelku uvěřitelně a dobře.

Chystá se filmové zpracování.

Podle mého je to knížka spíše pro zralejšího čtenáře, možná ještě více pro zralejší čtenářky, které mají za sebou už více Kingových románů všeho druhu, od hororu po psycho, které mají čas to číst ne jen v tramvaji na 10min a které mají trpělivost. A taky je to pro lidi, kteří mají sourozence (takže chápou), kteří prožili nějaký hluboký vztah (takže chápou) a nevadí jim míra fantazie (takže rozumí) a kterým nevadí se smát třeba i v té tramvaji nahlas.

Lisey se musíte prostě prokousat, zpočátku. Splňuji vše výše uvedené, a přesto jsem měla prvních několik více jak desítek stran problém se tím prokopat. Přeskakování mezi jednotlivými rovinami současnosti, minulosti, fantazie, je docela matoucí. A taky poměrně rozvleklé povídání a čekání, kdy se něco konečně stane. Ne každý na tohle má. Zvykla jsem si postupně na obojí (šup sem, šup tam a už se něco stalo, hurá) a taky na poněkud svérázné výrazy vyskytující se v celém románu. King zde použil velké množství slovních hříček a pro Lindu Bartoškovou (klobouk dolů, vážená paní, opravdu až dolů), která se s tím musela opravdu hodně sejřit. Jo, tolik často omílaný výraz - zasejřený (v originále myslím bad-gunky). No jak to přeložit - gunk je mimo jiné i sajrajt. Co je špatný, zlý sajrat? No prostě každá řeč má svá úskalí a čeština se nedá na všechno naroubovat (obráceně je to ještě horší).

Jedna čtenářka se divila těmto výrazům, divila se i zvláštním slovům mezi manželi (např. do pihele). Asi byla mladičká, ale třeba naši zrovna tohle používali taky. A to táta ani máti Kinga nikdy nečetli a ani jeden z nich anglicky neuměl a dokonce ani jeden z nich neznal Lindu Bartoškovou. Milovala jsem tyhle jejich slovní hrátky a používám je dodnes taky a taky si svoje vymýšlím. Tak proč ne Scott a Lisey.

I když slovenský překlad v tom prý kraloval ještě "lépe" a jednoho čtenáře dodnes straší HÍHA! :-)

Lisey je velmi hluboká sonda do našeho podvědomí, do strachu, že nám odejde někdo moc blízký, do strachu, co bude po nás. Odjeďte do lesa, vemte si stan, baterku a vraťte se za pár dní. A jen čtěte. A buďte někde u tůně, kdyby přece jen... však víte... ta krvavá darda...

Závěrem: je to pěkná schíza.

"Mando?" ozvala se tiše. Amanda vzhlédla a modré debusherovské oči byly tak veliké a důvěřivé, že Lisey si pomyslela, že nedokáže Amandu dovést k tomu, co chtěla ona, Lisey, slyšet: o Scottovi a dardách, Scottovi a krvavých dardách. Kdyby o tom Amanda začala sama, třeba až budou spolu ležet po tmě, to by byla jiná. Ale vést ji tam schválně, sotva se odtamtud Amanda vrátila?

"Jeden lže a druhý na to přísahá," přerušil ji Jim Dooley a pak se všechno přihodilo tak rychle a prudce, až tomu Lisey nemohla uvěřit, i když každý okamžik bití a mučení, který následoval, jí zůstal v paměti živý až do konce života, až po jeho sípavý a rychlý dech, až po pohled na to, jak se mu khaki košile u knoflíků napínala a mezi nimi prosvítaly ostrůvky bílého trička, zatímco ji fackoval, dlaní a hřbetem, dlaní a hřbetem, dlaní a hřbetem, dlaní a ještě jednou hřbetem. Celkem osm facek, osm-osm-už-je-máš, zpívali jako děti, když skákali přes roztočený provaz na prašném dvorku, a zvuk, když ruka dopadala na její tvář, se podobal zvuku, jako když se láme suchá tříska přes koleno, a i když na fackující ruce neměl prsteny - aspoň za to mohla být vděčná - při čtvrté a páté jí vytryskla krev ze rtů, při šesté a sedmé se krev rozprskla kolem a ta poslední mířila tak vysoko, že jí rozbil nos a krev se spustila i z něj.

Skla do Bájodolí nedocestovala. Oči zíraly ven zbylými dírami. Ústa měl dokořán. Mezi horníma dolním rtem mu tekly sliny jako stříbrné nítě. "Vždycky... jste měl rád... Scottovy knížky." Lisey mluvila jako zadýchaný běžec, ale popadala už dech a černé skvrny před očima mizely. "Jak se vám líbí jeho svět, pane Dooley?" "Kde..." Ústa se mu pohnula, ale nedokázal doříct větu. "V Bájodolí, na okraji Pohádkového lesa, poblíž hrobu Scottova bratra Paula." Věděla, že Dooley bude pro ni (i Amandu) stejně nebezpečný tady jako ve Scottově pracovně, jakmile se mu vrátí zbytky rozumu, jimiž vládne, ale stejně si dovolila okamžik se zahledět na ten dlouhý purpurový svah a tmavnoucí nebe. Slunce opět zapadalo v oranžovém požáru, zatímco naproti vycházel měsíc v úplňku. Napadlo ji, stejně jako už dřív, že ta směr žáru a chladného stříbra ji svou horečnatou krásou snad zabije. Ovšem s krásou si nemusela dělat starosti. Na rameno jí dopadla opálená ruka. "Co mi to děláte, paninko?" vyjel Dooley. Za prázdnými obroučkami poulil oči. "Zkoušíte mě zhypnózovat? Protože to na mě nefunguje."